Plavba Titanicu

Ve středu ráno 10. dubna 1912 byl na nástupišti číslo 12 největšího londýnského nádraží Waterloo přistaven zvláštní vlak společnosti White Star Line. Pokaždé, když z přístavu Southampton vyplouval na pravidelné lince spojující Evropu se Severní Amerikou některý z velkých osobních parníků společnosti, čekal tento vlak, složený jen z vagónů první třídy, na cestující, kteří poslední noc strávili v Londýně.

Trasa plavby a místo potopení Titaniku

Ručičky velkých nádražních hodin ukazovaly půl deváté a na nástupišti podél vlaku postávaly skupinky mužů a žen, kteří tentokrát zvolili k cestěpřes oceán chloubu společnosti White Star Line, novotou zářící obrovitý Titanic, chystající se na svou panenskou plavbu. Zatím rozprávěli s přáteli a příbuznými, kteří se s nimi přišli rozloučit.

Ve tři čtvrtě na deset zazněla píšťala lokomotivy, zasyčela pára a vlak se dal do pohybu. Za necelou hodinu a půl vjížděl do southamptonského přístavu. V přístavišti se tyčil ve vší své mohutné majestátnosti Titanic. Nad jeho předními třemi komíny, u kterých široké černé pruhy na koncích označovaly, že loď náleží rejdařství White Star Line, se vznášely chomáče šedivého kouře.

Po celé dopoledne proudily k nábřeží a po širokých můstcích vedoucích na paluby Titanikuzástupy lidí. Přicházely stovky příslušníků posádky včetně topičů, stevardů, důstojníků, mechaniků, mazačů a stovky cestujících spolu se známými a rodinnými příslušníky, kteří chtěli využít příležitosti a prohlédnout si obrovskou loď. Southamptonské hotely byly z úterý na středu plně obsazeny, ale po snídani již všichni odcházeli k Oceánskému doku.

Cestující i jejich doprovod využívali hodin před vyplutím k prohlídce rozlehlého zázraku lodního stavitelství. A Titanic skýtal mnoho překvapení a důvodů k obdivu. Již první pohled na masív lodi bral cestujícím dech. Třiadvacet metrů nad vodní hladinou ležela nejvyšší paluba Titaniku, do výšky dalších jednadvaceti metrů čněly čtyři obrovské komíny.

Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Ti, kteří prohlídkou úspěšně prošli, byli desítkami stevardů směrováni do určených ubytovacích prostorů. Lodní lístky měly čísla odpovídající číslům kabin a lůžek a celá procedura probíhala hladce. Ubytování ve třetí třídě na Titaniku se vůbec nedalo srovnat s tím, v jakých podmínkách cestující III. třídy přeplouvali oceán ještě v nedávné minulosti. Všechny ubytovací prostory byly dobře větrány, vytápěny a osvětlovány elektrickými světly. Třetí třída měla i svoji kuřárnu, společenskou místnost, rozlehlou jídelnu a promenádu se stolky a židlemi, kde bylo možno trávit čas za každého počasí. Jídlo bylo prosté, ale kvalitní, mnoho chudáků, kteří na této velké lodi odjížděli hledat za mořem nový domov, už po prvním dnu přiznávalo, že takovou hojnost jídla neměli na talířích dosud nikdy v životě. Přitom cena lístků pro třetí třídu byla, přijatelná, stály pouze několik liber.

Zatímco výkonné elektrické jeřáby přenášely z nábřeží na loď náklady zavazadel a poslední hromady zásob všeho druhu, na palubách, chodbách a schodištích vládl čilý ruch. Cestující i návštěvníci prošli na člunové palubě kolem bíle natřených záchranných člunů, zavěšených na spouštěcích jeřábech; mnoho z nich se při pohledu na čluny usmívalo, pokládali je za úplně zbytečnou součást vybavení. Myšlenka na katastrofu a možnost potopení této lodi se zdála absurdní.

Blížila se dvanáctá hodina. V kapitánské kajutě v zadní části navigačního můstku se kapitán Edward J. Smith rozloučil se svými hosty. Poté podepsal hlášení společnosti, ve kterém oznamoval, že loď je naložena a připravena k plavbě, že stroje a kotle jsou v dokonalém stavu.

V době, kdy Titanic kotvil v Southamptonu, způsobil kapitán Smith hodně rozruchu svým požadavkem vyměnit na poslední chvíli vrchního důstojníka W. M. Murdocha za H. T. Wilda, který pod Smithem sloužil jako vrchní důstojník na Olympiku. Společnost požadavku svého komodora bez námitek vyhověla a Wilde byl pro tuto plavbu přemístěn z Olympiku na Titanic.

Problémy neměli jen důstojníci, ale i většina posádky. Převážná část strojníků, námořníků, topičů, mazačů a stevardů přišla na Titanic zhruba týden před vyplutím. To byla příliš krátká doba na to, aby se poznali a vytvořili sladěný tým, i na to, aby se dokázali bez potíží na tak velké lodi orientovat. Situaci zkomplikovala i velká stávka horníků, probíhající právě v době, kdy měl Titanicvyplout. Nedostatek uhlí dolehl i na velké rejdařské společnosti, White Star Line nevyjímaje.Titanic potřeboval pro svých 159 nenasytných topenišť 650 tun uhlí denně, a aby mohl vůbec vyplout, musela společnost zrušit plánované plavby svých parníků Oceanic a Adriatic a jejich uhlí přemístit do bunkrů Titaniku. Ale ani to nestačilo a White Star Line odkoupila uhlí ještě od jiných lodí, například od amerického New Yorku.

Zrušení cest několika jiných lodí společnosti White Star Line mělo za následek, že značný počet jejich cestujících byl převeden na Titanic. Někteří tuto změnu uvítali, někteří nadšeni nebyli. Cestování na Titaniku bylo jednak nákladnější, neboť lístek druhé třídy tady stál víc než lístek první třídy na lodích, kterými chtěli původně plout, a nemálo z nich znepokojovala právě jeho mimořádná velikost. Jiným zase vadil fakt, že jde o první plavbu, která je u každé lodi provázena spoustou pověr.

Zde jsou nejdůležitější časové údaje událostí, okolo Titaniku.

Datum	Čas	Událost
31.března 1909		V loděnicích v Queen u Belfastu byl položen kýl Titaniku - číslo trupu 390904.
31.května 1911		Titanic byl spuštěn na vodu.
31.března 1912		Stavba Titaniku dokončena - úřední číslo 131428.
1.dubna 1912		Na Titaniku proběhly zatěžkávací zkoušky.
2.dubna 1912		Titanic úspěšně prošel zkouškami. Vyplul z Belfastu Victoriiným kanálem do Irského moře.
3.dubna 1912		Krátce po půlnoci ve středu vplul Titanic do Southamptonu.
10.dubna 1912		Byla provedena poslední inspekce lodi konstruktérem Titaniku Thomasem Andrewsem.
	12:14	Titanic kolem poledne vyplul ze Southamptonu.
	Večer	Zastávka v Cherbourgu.
11.dubna 1912		Zastávka v Queenstownu.
	12:30	Titanic opustil Queenstown a vyrazil na západ.
12.dubna 1912	19:00	Zpráva parníku Touraine: Výskyt ledového pole.
14.dubna 1912	09:00	Zpráva lodi Caronia: Ledové pole v oblasti 42° s.š. a 49-51° z.d.
	11:40	Zpráva parníku Noordam: Ta stejná zpráva jako u Caronie.
	13:42	Zpráva parníku Baltic: Mírný, proměnlivý vítr, jasné a dobré počasí.
	.	Zpráva lodi Athenai: Ledové pole v oblasti 41° 51' s.š. a 49° z.d.
	13:45	Zpráva parníku Amerika: Hydrografickému úřadu. Setkala se se dvěma velkými ledovci na pozici 41° 27' s.š. a 50° 8' z.d.
	17:50	Titanic změnil kurz na 289° .
	18:30	Zpráva parníku Californian parníku Antillian: Tři velké ledovce na pozici 42° 3' s.š. a 49° 9' z.d.
	Asi 21:00	Smith a Lightoller hovořili o počasí, možném setkání s ledem, o klidné hladině a o tom, že se ochladilo.
	21:40	Zpráva parníku Mesaba: Led v oblasti 42-41° 25' s.š. a 49° 30' z.d. Velké kusy ledu a značný počet velkých ledových hor. Též ledová pole. To byla nejdůležitější zpráva.
	22:15	Parník Californian se ocitl v ledovém poli.
	22:30	Zpráva parníku Rappahannock: Propluli ledovým polem a mezi několika ledovými horami.
	Asi 23:00	Lord, kapitán parníku Californian viděl na obzoru světlo.
	Po 23:30	Třetí důstojník Californianu je přesvědčen, že to světlo je osobní parník.
	23:30	Evans radista Californianu se snažil Titanic varovat před ledovými poli. Radista Titaniku ho však přerušil.
	23:35	Cyril Evans svou práci skončil. Byl unaven a šel spát.
	23:39	Dva muži na hlídce Titaniku Fleet a Lee. Fleet zahlédl ledovec před přídí. Po chvíli Titanic narazil bokem do ledovce.
15.dubna 1912	00:05	Kapitán Smith nařídil spustit záchranné čluny.
	00:15	Radista Phillips začal vysílat signál CQD žádost o pomoc a polohu Titaniku.
	00:15	První volání o pomoc zachytil radista Carpathie Cottam.
	00:26	Radista Phillips vysílá opravená data polohy Titaniku a žádá parník Frankfurt o pomoc. Sdělil mu, že se Titanic potápí.
	01:00- -02:00	Během hodiny se zpráva o potápění Titaniku po lodích rychle rozšířila.
	00:30	První čluny se začaly plnit dětmi a ženami.
	00:45	Na hladinu dosedl první záchranný člun.
	00:45	Druhý důstojník Californianu Stone zahlédl nad neznámou lodí záblesk světla.
	00:55	Lightoller začal spouštět člun č.6 a na druhé straně se připravovalo spuštění člunu č.5.
	01:00	Titanic odpovída Olympiku a udává svou pozici.
	01:02	Titanic volá Asian a žádá o okamžitou pomoc. Asian hned odpovídá a zaznamenává pozici Titaniku.
	01:02	Virginian volá Titanic, ale nedostává odpověď. Mys Race oznamuje Virginianu, že Titanic potřebuje okamžitou pomoc.
	01:10	Titanic volá Olympic o pomoc a vysílá pozici.
	01:10	Titanic žádá Olympik, aby připravil čluny a táže se ho na pozici.
	01:15	Carpathia mění směr a pluje Titaniku na pomoc.
	01:15	Baltic volá Caronii, aby Titaniku oznámila, že k němu plují.
	01:45	Titanic vysílá poslední signál “Strojovna je zaplavena až po kotle.”, zachytila jej Carpathie.
	01:45	Mount Temple slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Žádná odpověď.
	01:47	Caronia slyší Titanic, ale signál je tak slabý, že mu není rozumět.
	01:48	Asian slyší, jak Titanic vysílá SOS. Asian Titaniku odpovídá, ale sám odpověď nedostává.
	01:50	Caronia slyší, jak Frankfurt volá Titanic. Podle udávané pozice je v době vysílání prvního SOS vzdálen od Titaniku 172 mil.
	01:55	Mys Race sděluje Virginianu, že neslyšeli Titanic už asi půl hodiny.
	02:00	Virginian slyší Titanic velmi slabě, síla jeho signálu se podstatně snížila.
	01:20	Voda pronikla mezi ocelové pláty podlahy kotelny číslo 4. Hladina rychle stoupla. Po chvíli zaplavila strojovnu.
	02:00	Titanic se naklonil na levobok a jeho příď klesala rychle pod hladinu.
	02:00	Bylo zrušeno omezení bránící dosud mužům ze třetí třídy v přístupu na člunovou palubu.
	02:05	Kapitán Smith byl spatřen ve dveřích radiotelegrafické kabiny a pravil: “Muži, svoji povinnost jste splnili. Víc udělat nemůžete, opusťte kabinu.”
	02:10	V kuřáckém salónu první třídy, byl naposled spatřen Thomas Andrews konstruktér Titaniku.
	02:15	Titanic se začal po přídi rychle potápět.
	02:15	Kapitána Smithe smetla vlna a zmizel.
	02:20	Titanic klesl pod hladinu.
	02:40	Neznámá loď na obzoru zmizela Californianu z dohledu.
	03:35	Na pomoc spěchající Carpathie byla již téměř na místě kde Titanic ztroskotal.
	04:00	Carpathie spatřila první záchranné čluny Titaniku.
	04:10	Elizabeth Allenová jako první z trosečníků začala šplhat po provazovém žebříku nahoru.
	04:30	Dorazil člun č.13.
	06:00	Dorazil člun č.3 a skládací člun C.
	Po 06:00	Dorazil další člun č.4.
	07:00	Dorazil člun č.14 táhnoucí za sebou skládací člun D.
	07:20	Californian doplul na místo ohlášené jako potopení Titaniku, nenašel ovšem nic.
	Do 08:15	Carpathie měla na palubě téměř všechny trosečníky, kromě člunu č.12.
	08:30	Dorazil poslední člun č.12.
	09:10	Carpathie nabrala směr New York.
18.dubna 1912	20:30	V New Yourském přístavu se konečně objevila Carpathia.
	21:35	Carpathie byla připoutána k molu č.54 na North River (Hudson).

Krátce před polednem zazněly na palubách Titaniku signální zvonce a na kilometry daleko se nad southamptonskou zátokou nesla ozvěna lodní sirény oznamující, že největší parník na světě vyplouvá. Přátelé a příbuzní cestujících, novináři, fotografové a ostatní návštěvníci se rychle loučili, vyměňovaly se poslední pozdravy a všichni se vraceli na břeh. Těsně před tím, než byl vytažen poslední lodní můstek, přiběhlo několik udýchaných topičů a dožadovali se vstupu na loď. Poddůstojník strážící nábřežní konec můstku je už odmítl vpustit na palubu.

Již před nějakou dobou přišel na loď lodivod George Bowyer. Jakmile vkročil na palubu, byla na stožár vytažena vlajka oznamující jeho přítomnost a poté se ohlásil na můstku kapitánu Smithovi. Po krátkém rozhovoru s kapitánem se lodivod šel přesvědčit, zda je vše připraveno a zda jsou důstojníci na svých místech.

Jakmile dostal kapitán Smith hlášení, že poslední můstek byl odstraněn a zajištěn, chopil se díla lodivod. Jeho rozkaz "Uvázat remorkéry!" předal pátý důstojník telefonem na příď a na záď a zakrátko přišla odpověď, že rozkaz je splněn. Znovu zazněly signální zvonce a slabé chvění oznamovalo, že hluboko v podpalubí se rozeběhly stroje. Následovala další série povelů lodivoda, muži na nábřeží uvolnili silná lana poutající příď a záď k mohutným nábřežním pacholatům, bubnové lodní navijáky je rychle navíjely, poté zabraly remorkéry. Více než čtvrt kilometru dlouhý trupTitaniku se centimetr za centimetrem vzdaloval od nábřeží. Když byla vzdálenost dostatečná, dal lodivod povel: "Pomalu vpřed!" Čtvrtý důstojník na navigačním můstku posunul páku lodního telegrafu, ve strojovně zazněl signál a dva boční šrouby se začaly otáčet. Titanic vyplul.

Složitý vyplouvací manévr pozorovaly stovky cestujících z promenádních palub a tisíce lidí na břehu. Jak se loď pomalu dávala do pohybu, velký dav ji sledoval po nábřeží. Z horní paluby mával své ženě a dětem Bruce Ismay, ve vzduchu se třepotaly šátky, čepice, cestující volali poslední pozdravy a výkřiky z davu jim odpovídaly.

V následujícím okamžiku se však stalo něco, co mohlo skončit velmi zle. V doku byly zakotveny parníky New York a Oceanic. Ve chvíli, kdy Titanic míjel New York a přídě obou lodí se dostaly na zhruba stejnou úroveň, se šest ocelových lan, kterými byl New York uvázán, napnulo, ozvalo se několikeré prásknutí připomínající výstřely z revolveru a lana praskla. Jejich konce zasvištěly vzduchem a dopadly na nábřeží mezi zděšeně se rozbíhající houfy lidí. Uvolněný New York, jakoby hnán neviditelnou silou, se zádí napřed nezadržitelně přibližoval k obrovskému trupu Titaniku. Námořníci na palubě New Yorku, pobízeni výkřiky důstojníků, se hnali k zádi, která užuž musela narazit na bok Titaniku, a přehazovali přes zábradlí odbíječe. Zatím na můstku Titaniku kapitán Smith bleskurychle přikázal zastavit stroje. Ve stejnou dobu jeden z remorkérů, které před pár minutami pomáhaly Titaniku odpoutat se od nábřeží a nyní jej sledovaly jako čestný doprovod, v největším spěchu obeplul záď New Yorku na jeho nábřežní stranu, tam upevnil lano, které mu bylo shozeno z paluby, a vší silou svých strojů se snažil táhnout New York zpět k nábřeží. Divákům sledujícím dramatickou situaci se zatajeným dechem se zdálo, že jeho úsilí nemá na pohyb parníku žádný vliv, nicméně v nejkritičtějším okamžiku, kdy srážka se již zdála neodvratná, Titanicproklouzl kolem zádě New Yorku, od které jej už dělilo jen pár desítek centimetrů. Hned jak projel, obrovská sací síla vyvolaná jeho nesmírnou hmotností a pravděpodobně i vířením jeho šroubů pominula. Potíže New Yorku však neskončily. New York se ještě opřel o bok Oceaniku, kolize naštěstí žádné škody nezpůsobila.

Po zažehnání srážky s New Yorkem stroje Titaniku opět zabraly a kolos se pomalu blížil k výjezdu z doku. Když míjel Oceanic, dramatická situace se opakovala. Silná lana, kterými byl Oceanicpřivázán, se napnula jako struny a přístavní úředníci na břehu měli plné ruce práce, aby včas odehnali diváky do bezpečné vzdálenosti. Oceanic byl k Titaniku přitahován takovou silou, že se viditelně naklonil. Naštěstí tentokrát úvazná lana vydržela. Když se Titanic dostatečně vzdálil a začal vyplouvat z doku na hladinu řeky Itchen, pnutí lan Oceaniku povolilo a parník se v kotvišti ustálil.

Titanic nyní proplouval poloviční rychlostí Southamptonskou zátokou. Na jejím konci, při vjezdu do průlivu oddělujícího jihoanglické pobřeží od severních břehů ostrova Wight, ještě zpomalil, obrátil doprava, obeplul Calshotskou kosu, vjel do poměrně úzkého a mělkého Thornského kanálu, minul bóje označující nebezpečné mělčiny a rychlostí pouhých několika uzlů změnil kurs doleva, na východní směr, podél severního pobřeží ostrova Wight. Úsek, který Titanic právě překonal, skrýval tolik záludností a nástrah pro velké lodi, že si všichni muži na navigačním můstku oddechli, když jej měli bez úhony za sebou. Bylo to především zásluhou zkušeného George Bowyera, na kterém v těchto chvílích spočívala obrovská tíha odpovědnosti. Zhostil se jí na výtečnou.

S útesy a pobřežím ostrova Wight na pravoboku se na levoboku vynořil vjezd do portsmouthského válečného přístavu, jehož ústí střežilo několik torpédoborců. Když se Titanic přiblížil k nejvýchodnější výspě ostrova Wight, znovu zpomalil a lodivod po rozloučení s kapitánem a důstojníky sešplhal po provazovém žebříku do čekajícího kutru, který jej odvezl zpět do Southamptonu. Poté telegraf ve strojovně signalizoval příkaz můstku ke zvýšení rychlosti a obrovitá loď se vydala podél východního pobřeží ostrova na jih, k břehům Francie.

Zatímco cestující využívali prvních hodin na palubě k seznámení se spoustou lákadel a atrakcí, které je obklopovaly na všech stranách, na člunové palubě došlo k rozhovoru, který měl pro pozdější vývoj událostí mimořádný význam. Jeden z mužů hlídkové služby, námořník George Symons, zjistil, že stanoviště na předním stožáru není opatřeno dalekohledy, odešel proto do kajut důstojníků požádat o zjednání nápravy. Našel druhého důstojníka Lightollera a oznámil mu, že ve vraním hnízdě chybějí dalekohledy. Nato Lightoller vyhledal prvního důstojníka Murdocha. Ten mu řekl, že o tom ví a dá to do pořádku. Čekajícímu Symonsovi Lightoller prostě sdělil, že zatím dalekohledy nejsou. S tím se Symons vrátil ke svým kolegům, ale tam neuspokojivá odpověď vyvolala značný rozruch. Hlídky na všech velkých lodí byly vybaveny dalekohledy, měly je i na Oceaniku, ze kterého většina mužů hlídkové skupiny přešla na Titanic, a i na Titaniku při plavbě z Belfastu do Southamptonu byly dalekohledy uloženy ve zvláštní krabici ve vraním hnízdě. Později se objasnilo pozadí celé záležitosti, bezprostředně související s výměnou a přesuny důstojníků, ke kterým došlo v Southamptonu. Když Titanic vyplul z Belfastu, tehdejší druhý důstojník Blair vydal hlídkám na strážním stanovišti dva dalekohledy. Než loď v Southamptonu opustil, uložil je ve své kabině. Jeho nástupce Lightoller nevěděl, kde dalekohledy jsou, a tak vznikl celý ten zmatek, který, jak uvidíme později, měl dalekosáhlé následky.

Během odpoledne Titanic proplouval vodami Lamanšského průlivu. Vál slabý vítr a hladina byla téměř klidná. Přestože slunce zalévalo paluby, bylo dost chladno. To však nijak nebránilo mnoha cestujícím, aby se neusadili na pohodlných židlích a lehátkách rozmístěných po promenádních palubách a netrávili čas odpočinkem nebo rozhovorem se známými.

Slunce mizelo za západním horizontem, když se objevilo francouzské pobřeží, velký maják na mysu Hogue a dlouhý vlnolam chránící vjezd do cherbourgského přístavu. Stroje Titaniku se zastavily a k jeho boku přirazily dvě zásobovací lodi společnosti White Star Line Nomadic a Traffic, přivážející další cestující a vaky s poštou. Přestup cestujících a přeložení nákladu netrvalo dlouho, zakrátko stroje znovu zabraly a kolem půl deváté večer Titanic nabral kurs na západ k irskému Queenstownu, kde se měl rozloučit s evropským kontinentem.

Po zastávce v Cherbourgu byli již na palubě prakticky všichni cestující I. třídy, v Queenstownu jich mělo nastoupit jen pár. Hlavní část nově příchozích opět tvořili bohatí Američané končící zimní pobyt v Monte Carlu, Nice, Cannes a dalších letoviskách na Riviéře.

Zatímco se v jídelnách podávala večeře, zářivě osvětlený Titanic proplouval potemnělým Lamanšským průlivem, obeplul Cornwallský mys, jihozápadní výspu Anglie, a pokračoval na sever ke břehům Irska. Na palubě A koncertoval lodní orchestr, naplnily se kuřárny a salóny, obnovovala se stará přátelství a uzavírala nová, navazovaly se známosti, při koňaku a při kávě čas příjemně plynul. V pozdních večerních hodinách, když orchestr skončil svoji produkci a společnost se začala rozcházet, se prostory velké lodi ztišily. Všichni byli nadšeni a nešetřili slovy uspokojení a obdivu. Když ulehli ve svých kabinách, jen slabé chvění hluboko dole pracujících strojů připomínalo, že netráví noc v exkluzivním hotelu, ale na největším zaoceánském parníku na světě.

Irské pobřeží se objevilo na dohled v pozdním dopoledni druhého dne. Stroje se ztišily a loď začala zpomalovat, aby několik mil před Queenstownem mohla vzít na palubu irského lodivoda. Potom zvolna, za stálého měření hloubky mechanickým hloubkoměrem, pokračoval Titanic k přístavu a asi dvě míle od břehu spustil kotvu. Než se velké šrouby zastavily, dokázaly natolik rozvířit mělké vody, že písek zvednutý ze dna zbarvil hladinu kolem dohněda. Stevardi museli cestujícím znepokojeně sledujícím tento úkaz vysvětlovat, že je vše v pořádku, že mezi dnem lodi a mořským dnem je dostatečná a bezpečná hloubka. O mohutné sací síle obrovitých šroubů se později přesvědčila i správa southamptonského přístavu: na dně přístavu ležel potopený vlečný člun, a jak bylo zjištěno, když Titanic vyplouval, táhl jej za sebou do vzdálenosti téměř osmi set metrů.

Podobně jako v Cherbourgu přirazily krátce po zakotvení k boku Titaniku dvě zásobovací lodi, byly spuštěny můstky a parník přijal posledních 130 cestujících, jejich zavazadla a téměř 1 400 pytlů pošty. Stejně jako jejich francouzští kolegové v Cherbourgu využili krátké zastávky i irští novináři a fotografové. Kapitán Smith je přijal přátelsky a umožnil jim prohlídku lodi, bylo v zájmu společnosti, aby tisk referoval o první plavbě co nejvíce a co nejlépe.

Převážnou většinu z nově přibylých cestujících tvořili mladí irští emigranti s lístky třetí třídy. Po více než sto roků právě z Queenstownu proudily na paluby lodí odplouvajících za moře desetitisíce chudých Irů, které jejich vlastní země buď nemohla uživit, nebo se dali zlákat vidinou možností skýtaných Novým světem. Noviny napsaly, že Queenstown je otevřenou ranou, ze které neustále uniká nejlepší krev země.

Přesně v půl jedné odpoledne zahoukala siréna a všichni návštěvníci opustili loď. Zatímco se malá plavidla vzdalovala do bezpečné vzdálenosti, Titanic vytáhl můstky a kotvu a jeho šrouby se opět roztočily. V tuto chvíli se na jeho palubách už nacházeli všichni účastníci první plavby, celkem 2 207.

Parník nasadil západní kurs a začal nabírat na rychlosti. Ve stejnou dobu se dva námořníci z lodních hlídek - George Hogg a Alfred Evans - znovu otázali druhého důstojníka, co je s jejich dalekohledy. Lightoller dal vyhýbavou odpověď, že je snad dostanou později. Striktní disciplína platící na všech lodích včetně Titaniku nedovolovala podřízenému naléhat nebo opakovanými dotazy obtěžovat nadřízeného, proto oběma mužům nezbylo než se s odpovědí spokojit, ale zejména George Hogga nevyjasněný problém dalekohledů nenechával v klidu a mezi svými druhy na ně opětovně zaváděl řeč.

Po celé odpoledne plul Titanic ve vzdálenosti asi čtyř nebo pěti mil podél jižního pobřeží Irska na západ, obeplul jeho jihozápadní výspu Fastnet Rock, a když slunce zapadlo, brázdil již vody druhého největšího světového oceánu.

Po výjezdu z Queenstownu stanovil kapitán Smith na velké námořní mapě umístěné na stole v navigační místnosti kurs a trasu, které parník povedou do cílového přístavu na druhé straně Atlantiku. V roce 1898 se rejdařství, jejichž lodi obstarávaly spojení mezi Evropou a severoamerickými přístavy, dohodla na určitých trasách užívaných v různých ročních obdobích. Tento výběr měl především umožnit, aby se lodi vyhnuly oblastem, kde - zejména v jistých měsících - hrozilo nebezpečí ledu a mlh, aniž by při tom zbytečně svoji cestu prodlužovaly. Dále mělo být stanovením tras pro plavby "tam" a "zpět" sníženo na minimum nebezpečí srážek proti sobě plujících plavidel. Tím, že byla plavba severním Atlantikem svedena do určitých přesně stanovených koridorů, loď, kterou postihla porucha strojů nebo jiná nehoda, mohla s velkou pravděpodobností počítat s brzkou pomocí některého jiného plavidla plujícího toutéž trasou.

Trasa vedla 25 mil jižně od linie označující výskyt ledových polí v období mezi březnem a červencem, ale 100 až 300 mil severně od linie označující prostor, ve kterém byly v měsících dubnu, květnu a červnu ještě vídány plovoucí ledovce. Titanic tedy měl plout oblastí, kde sice nehrozilo nebezpečí ledových polí, ale kde se mohl setkat s plovoucí ledovou horou.ZatímcoTitanic ve večerních hodinách proplouval rychlostí asi jedenadvaceti uzlů ztemnělým oceánem, cestující na ozářených palubách se bavili, oceňovali bohaté vybavení lodi i její stabilitu, téměř nehlučný chod strojů, dokonalost poskytovaných služeb i všechny možnosti rozptýlení a zábavy. Ani členové posádky, z nichž mnozí již sloužili na palubách desítek jiných lodí, včetně těch největších, nešetřili uznáním - Titanic překonával vše, s čím se dosud setkali. Přestože takové pocity a hodnocení jednoznačně převládaly, našly se však i výjimky. Při zastávce v Queenstownu, jat náhlou nedobrou předtuchou dezertoval z lodi jeden z topičů jménem John Coffey. Nebyl žádný nováček, plavil se již na mnoha lodích a o tři dny později nastoupil na Mauretanii vyplouvající do New Yorku; nicméně nedefinovatelný pocit hrozícího nebezpečí byl natolik silný, že jej přinutil Titanicopustit. Je zajímavé, že se necítil dobře ani druhý muž po kapitánovi, vrchní důstojník Henry Tighe Wilde. Tento osmatřicetiletý námořník mohutné postavy, sám držitel kapitánského patentu a předtím vrchní důstojník na Olympiku, váhal, už když mu bylo oznámeno, že se má účastnit první plavby Titaniku. Nakonec na naléhání přátel místo přijal. Byl to vynikající lodní důstojník, společnost White Star Line, pověstná vysokou náročností na svoje zaměstnance, jej pověřila funkcí vrchního důstojníka na dvou svých největších a nejlepších lodích, a přesto si nemohl na Titanikuzvyknout. V posledním dopise odesílaném z Queenstownu, napsal své sestře: "Stále nemám tuto loď rád ... mám z ní divný pocit."

Ráno 12. dubna se narůžovělý sluneční kotouč vyhoupl nad vzdálený obzor, zvolna vystupoval na oblohu a jeho paprsky ozářily nekonečnou nazelenalou vodní pláň. Téměř nehybná hladina klidného oceánu se prostírala kam až oko dohlédlo, jen za zádí lodi zůstávala široká stopa bílé pěny, rozvířená neúnavně se otáčejícími šrouby. Už v tuto časnou hodinu se na horních palubách opíraly o zábradlí skupinky cestujících, kteří si přivstali, aby mohli sledovat úchvatnou podívanou. Většina z nich se plavila přes oceán poprvé a cesta na obrovitém parníku jim každou hodinu přinášela dosud nepoznané a vzrušující zážitky.

Objevili se i první sportovci, kterým nekonečné paluby Titaniku skýtaly možnost pochodovat rychlým krokem celé kilometry, aby poté mohli s apetitem povzbuzeným svěžím oceánským vzduchem usednout v prostorných jídelnách, kde zatím armáda stevardů připravovala stoly na snídani. Jiní se již brzy ráno odebrali rozhýbat svaly do tělocvičny na člunové palubě. Čekal tam na ně jeden z nejoblíbenějších mužů lodní posádky instruktor McCawley, oblečený ve sněhobílém flanelovém úboru. Byl připraven nabídnout všemožná zařízení k uspokojení zájmů o veslování, box, cyklistiku, vzpírání břemen, připraven byl i elektrický kůň a velbloud. Živo bylo i v sále pro míčové hry a v téměř dva metry hlubokém bazénu, kde příjemně ohřátá mořská voda potěšila všechny milovníky plavání.

Po snídani mělo třináct set cestujících před sebou dlouhý bezstarostný den. Starost o jejich pohodu a zábavu převzalo téměř pět set stevardů a dalších zaměstnanců hospodářského oddělení, jejichž jedinou povinností bylo poskytovat ty nejdokonalejší služby po čtyřiadvacet hodin denně.

Zaplnila se křesla a lehátka na prosluněných promenádních palubách i verandová kavárna. Někteří cestující usedli ke karetním stolkům, kde začaly velké bridžové a pokerové bitvy, jiní se věnovali různým hrám od házení kroužků na kůl po minigolf, kdo nešli ráno, odcházeli nyní do bazénu nebo si zahrát tenis a mnozí se rozhodli poslechnout si koncert lodního orchestru. Krásné počasí a klidné moře přispívalo k celkové pohodě. Jen ti nejnáchylnější k mořské nemoci byli postiženi slabými a většinou rychle mizejícími potížemi a jen málokdy se stalo, že by místo u stolu v jídelně zůstalo z tohoto důvodu prázdné. I cestující s velkými zkušenostmi získanými na palubách mnoha zaoceánských parníků hovořili o stabilitě Titaniku v superlativech. Pohyb lodi a hluk strojů byl na palubě nebo v salónech ať ve dne nebo v noci téměř neznatelný.

Pohodlí skýtané Titanikem bylo samozřejmě nejvýraznější v prostorách I. třídy, kde přepych prakticky neměl hranic. Velké zaoceánské parníky - a Titanic mezi nimi zaujal nejčelnější místo - se staly plovoucími obdobami nejvyhlášenějších hotelů té doby a v podstatě se objevily proto, aby uspokojily požadavky příslušníků světové finanční a průmyslové oligarchie. Britský list Nation výstižně napsal: "Byly stavěny pro muže velkého světa, pro finanční giganty naší doby, kteří mohli snadno zaplatit za jednu cestu takovou částku, z jaké by mohlo deset britských rodin žít po celý rok." Pro tyto zákazníky především postavila společnost White Star Line Titanic a podle toho jej také vybavila. Ke cti rejdařství třeba přiznat, že za své peníze obdrželi odpovídající protihodnotu i cestující druhé a třetí třídy.

Druhá třída byla většinou obsazena příslušníky střední společenské vrstvy, typické pro vyspělé kapitalistické státy na počátku dvacátého století - při první plavbě Titaniku to byli především britští inženýři, obchodníci, duchovní, žurnalisté a lékaři. Představovala standard převyšující to, nač byli zvyklí nebo co si mohli dopřát ve svých domovech. Tito lidé neměli a ani nemohli mít přehnané požadavky zhýčkaných cestujících první třídy. O to víc dokázali ocenit pohodu a přednosti plavby na Titaniku a s požitkem jich užívali.

Cesta třetí třídou byla relativně laciná, a přesto naprostá většina obyvatel kajut této třídy byla po nastoupení na loď a během plavby doslova u vytržení. Převážně šlo o mladé lidi z mnoha zemí a z velmi nuzného prostředí. Poprvé v životě bylo o jejich potřeby postaráno, měli dostatek dobrého jídla, čisté a pohodlné ubytování, nic na práci, mohli se bavit či odpočívat. Proto se až do osudné noci po celé dny z prostor vyhrazených třetí třídě ozýval zpěv, veselí a živá zábava. Ve společenské místnosti byl klavír a do pozdních hodin se tam tančilo a zpívalo, v kuřárně se hrály karty, jinde vyhrával skotský dudák. Změť jazyků sice činila určité potíže a lodní tlumočník Můller měl plné ruce práce, ale brzy se vytvořily větší skupiny příslušníků týchž nebo spřízněných národností a při spontánně probíhajících zábavách jazykové bariéry rychle mizely. Ve třetí třídě se sešli lidé všech možných profesí, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci, široká škála řemeslníků, malí úředníci, číšníci, dřevorubci, zemědělci, zahradníci, ale i švadleny, pomocnice v domácnosti, ošetřovatelky, snad každé zaměstnání tu mělo svého zástupce.

Zatímco pro většinu ze třinácti set cestujících představovala plavba přes oceán na luxusním osobním parníku rozptýlení, odpočinek nebo alespoň příjemnou zahálku, pro posádku to byly dny vyplněné prací a povinnostmi. Zvláštní postavení zaujímala skupina palubních důstojníků, zdržujících se po většinu času v prostoru ohraničeném navigačním můstkem a jejich kajutami v přední části lodi. Na rozdíl od kapitána přicházeli málokdy do styku s cestujícími a těsné sousedství přepychových apartmá, nádherných jídelen, salónů a kuřáren mělo pro ně asi stejný význam, jako kdyby byly vzdáleny stovky mil.

Už několik dnů radiostanice Titaniku zachycovala vzkazy lodí plujících v blízkosti Velkých novofoundlandských mělčin upozorňující na neobvyklé množství mořských ledovců zpozorovaných daleko jižněji, než se zpravidla objevovaly. Každá taková zpráva byla po přijetí předána strážnímu důstojníkovi a pak doručena do mapovny. V pátek byl až do deváté hodiny večerní v kontaktu sTitanikem francouzský parník Touraine. V sedm hodin večer greenwichského času, když seTouraine nacházel v pozici 49 stupňů 28 minut severní šířky a 26 stupňů 28 minut západní délky, informoval jeho kapitán Titanic, že je v husté mlze a že právě proplul ledovým polem. Současně předal zprávu o dalším ledovém poli a ledovcích. Kapitán Smith za informaci poděkoval a čtvrtý důstojník Boxhall, za přítomnosti kapitána a vrchního důstojníka Wilda, označil pozice zmiňovaných ledových polí na mapě v mapovně. Všichni tři se shodli, že jde o místa ležící severně od plánované trasy Titaniku, proto není třeba se znepokojovat.

Čtvrtý den plavby, v sobotu 13. dubna, vládla na palubě Titaniku naprostá pohoda. "Počasí bylo skvělé, komfort a luxus takový, jak bylo slibováno... Dny ubíhaly příliš rychle. Měla jsem pocit, že nechci, aby to někdy skončilo," vzpomínala o mnoho roků později René Harrisová, manželka newyorského divadelního producenta. "Bylo jasné, příjemné počasí, loď připomínala palác, jídlo bylo výborné. A protože mi bylo sedmnáct, není třeba dodávat, že mě na lodi zajímalo všechno," prohlásil Jack Thayer, syn pensylvánského železničního krále. "Titanic byl tak luxusní, stabilní a obrovský a takový div techniky, že člověk nemohl ani věřit, že je na lodi," řekla další z cestujících I. třídy paní Douglasová.

Především pro 326 cestujících I. třídy zajistila společnost White Star Line veškeré myslite