Titanic měl tři šrouby a kombinované pohonné zařízení. Tvořily je dvě skupiny čtyřválcových pístových parních strojů trojčinného expanzního typu, pohánějících dva třílistové boční šrouby každý o váze 38 tun, a nízkotlaká parní turbína, otáčející čtyřlistovým středním šroubem vážícím 22 tun. Kombinace pístových strojů a turbíny byla užita již dva roky předtím na parníku Laurentic, lodi podstatně menší (14 900 BRT). Osvědčila se, neboť snižovala spotřebu páry i nežádoucí vibrace. Po těchto dobrých zkušenostech byl stejný systém užit i na Olympiku a Titaniku.
Registrovaný výkon parních strojů a turbíny byl 50 000 k, ale skutečný výkon byl odhadován na nejméně 55 000 k, což umožňovalo dosáhnout rychlosti přes 23 uzlů, maximální dosažitelná rychlost se odhadovala až na 25 uzlů. Turbína byla umístěna v páté vodotěsné komoře od zádi lodi. Za ní, směrem k lodní přídi, byla komora vyhrazená pístovým strojům a dál se nacházelo šest komor s dvaceti čtyřmi oboustrannými a pěti jednostrannými kotly dodávajícími páru hlavním strojům, turbíně, generátorům a pomocným strojům. Všechny kotle měly průměr 4,79 metrů, oboustranné byly 6,08 metrů dlouhé a jednostranné 3,5 metru. Každý oboustranný kotel měl šest topenišť a jednostranný tři topeniště, využívající přirozeného tahu, posilovaného větráky vhánějícími vzduch pod rošty.
Od kotlů vedlo do strojovny dvoje hlavní potrubí rozvodu páry s uzávěry ve třech vodotěsných přepážkách. Navíc byl v přepážce oddělující strojovny od kotelen (přepážka K) na každém z obou potrubí instalován bezpečnostní uzávěr, umožňující v případě, že by potrubí prasklo, okamžitě přívod páry přerušit. Kromě těchto dvou hlavních rozvodů páry byly přípojky vedeny ke generátorům a pomocným strojům, včetně pump a generátoru k nouzové výrobě elektrického proudu.
2024 ©