Kapesní hodinky důstojníka Pitmana ukazovaly 2 hodiny 20 minut ráno. Bylo 15. dubna 1912 a nad Titanikem, největším a nejluxusnějším parníkem té doby, se zavřely vody oceánu. Zatímco "nepotopitelné" lodi nebylo pomoci, pro víc než patnáct set pasažérů boj o přežití v mrazivém Atlantiku teprve začal. Byli mezi nimi prý i Češi. Ale můžeme tomu věřit?
Celou pravdu o podrobnostech už zjistit nemůžeme. Od samého počátku existovala bílá místa a otazníky. Ve výpovědích trosečníků se objevovaly zásadní rozpory. Vinni byli i senzacechtiví novináři, ochotni dát za jejich výpovědi slušný honorář. A tak se nedivme, že si na svou záchranu "vzpomněli" i očití svědkové, kteří Titanic ve skutečnosti nespatřili ani z břehu.
Nepotopitelné mýty
Černý pasažér Viktor Halva, stevard Rudolf Linhart, člen lodní kapely Karel Stanke, číšník Josef Kielbasa, strojník Jan Kabát a cestující druhé třídy Michel Navratil se dvěma syny - tito Češi bývají nejčastěji zmiňováni v souvislosti s Titanikem. Jenže důkazy většinou chybí.
Prolhaný číšník
Čítankovým příkladem je Josef Kielbasa. Až do své smrti byl ochoten přísahat, že v šestnácti letech pracoval na palubě lodi jako pomocný číšník. V osudný okamžik prý nesl plný tác piva a div že se nepolil. Pak mu jeho nový přítel telegrafista Philip Albert pošeptal, že dostal rozkaz vysílat SOS, a Kielbasa se řítil jako o život nahoru. Pomáhal ženám a dětem nastupovat do člunů a dav ho v panice strhl za nimi. Domnělý pikolík se ale nemohl "málem polít pivem", protože pasažéři žádný náraz nepostřehli. Zmiňovaný radista se ve skutečnosti nejmenoval Philip Albert, ale John George Philips a je téměř nemožné, aby se vybavoval s řadovým číšníkem, zvlášť když Kielbasa zřejmě neuměl anglicky. Ani s panikou se "netrefil". Vypukla totiž až těsně před potopením.
Černý pasažér
Zcela bez pochybností není ani příběh Viktora Halvy, mladíka s velikou touhou dostat se do Ameriky. Lístek do Států sice měl, ale Titanik, lákavý zázrak techniky, hlásil obsazeno. Halva se ale jen tak nevzdal. Využil zmatku při nakládání zásob a proklouzl na palubu. Přemluvit neznámého muže, aby ho ukryl u sebe v kajutě, už byla hračka. Ta kajuta měla číslo 903 a černý pasažér ji údajně opustil až před půlnocí 14. dubna. To už Titaniku docházely síly. Halva si byl dobře vědom nebezpečí i toho, že na člun se nedostane. Skočil do ledové vody. Tonoucí kolem křičeli a mizeli pod hladinou. Naštěstí spatřil člun. Doplaval k němu a lidé mu pomohli nahoru.
Zachránce z Carpathie
Kde je nějaký skutečný Čech, ptáte se? Jedna ze stop vede na anglický parník Carpathia, spásu trosečníků. Mezi členy posádky, kteří se podíleli na záchraně polozmrzlých, byl i Alois Jelitík, pilníkář z Mohelnice. Jeho nevlastní dcera přenechala v sedmdesátých letech mohelnickému muzeu dar - perokresbu Titaniku. Až si ji přijdete prohlédnout, nenechejte se zmýlit. Na obrázku není Titanik, ale jeho sesterská loď Olympic.
Unesení sirotci
Zdá se, že "zaručených pamětníků" je dvanáct do tuctu. Zapátráte-li však v oficiálním archivu společnosti RMS Titanic na http://www.rmstitanic.net, najdete v seznamu přeživších i utonulých cestujících a členů posádky jen jméno Francouze slovenského původu rodáka ze Seredě Michela Navratila a jeho dvou synů. Když se mu začalo rozpadat manželství, rozhodl se unést je do Ameriky a naneštěstí si k tomuto činu vybral právě Titanic. Otec katastrofu nepřežil, synové ano. Nikdo ovšem nevěděl, kdo vlastně chlapci jsou, Michel Navratil s nimi cestoval s pasem svého přítele Hoffmana. Byli nazýváni sirotky z Titaniku a matka je až osm dní po ztroskotání poznala podle fotografií uveřejněných v tisku. Starší ze synů, tehdy čtyřletý Michel, zemřel 30. ledna 2001 v úctyhodných 92 letech. Byl jedním z posledních očitých svědků katastrofy.
Slovenka
Slovenka Maria Lovasikova nar.v roku 1870 z Hricovskeho Podhradia, zial take stastie nemala.Maria bola vraj velmi pekna. Vybrala sa za bratom Janom do Philadelphie.Jej krasa obmakcila srdce hricovskeho richtara a vybavil jej miesto pomocnej sily do lodnej kuchyne Titaniku a tam nemusela kupovat sifkartu.Bola najmladsia zo 4 deti.Jej osud je vsak ukryty v utrobach Titaniku.Pravdepodobne patrila medzi prve obete v podpalubi, kde ako pomocny personal bola ubytovana.Sen o Amerike sa jej nesplnil. Osud sa s nou kruto zahral. Hoci jej brat z USA neposlal sifkartu, ako byvalo zvykom, predsa sa na lod dostala a ta sa stala nakoniec jej hrobom. Maria Lovasikova bola 31. oktobra 1961 Ludovym sudom v Ziline oficialne vyhlasena za mrtvu.
Jozef Hancko
Keď si Tekovčan Jozef Hancko kúpil pred deväťdesiatimi piatimi rokmi „šífkartu“ na Titanic, netušil, ako sa jeho osud zamotá. Tento príbeh by možno zostal iba v spomienkach Hanckovcov, keby pred štyrmi rokmi nezačal Jozef Pacala (69) písať Kroniku udalostí zo života v Tekove. Po čase za ním prišiel kamarát z detstva Cyril Hancko (68) a porozprával mu zážitky svojho deda Jozefa.
Věno za lístok
Písal sa rok 1912. Jozef Hancko (38) nemal robotu, a tak sa rozhodol ísť do Ameriky, aby svojej rodine trochu pomohol. Bol tam už aj jeho švagor. Cestu si vybavoval cez agentúru. Na radu agenta sa ešte nechal odfotiť spolu s manželkou Máriou, s osemročnou dcérkou Milkou a päťročným synčekom Jožkom. Agent mu cez spoločnosť White Star Line Titanic zabezpečil lístok do tretej triedy. Aby ho mohol Jozef zaplatiť, predal roľu – ženino veno. „Na Titanic mal nastúpiť vo francúzskom prístave Cherbourg. Bol však veľmi vyčerpaný z cesty a lekár prisťahovaleckého úradu ho neuznal práceschopným a z nalodenia nebolo nič. Prehliadali okolo tisíc ľudí, takže prehliadka aj tak vyzerala,“ hovorí vnuk Cyril Hancko. Agent teda Jozefovi vybavil prehliadku u iného lekára a on odplával do Ameriky ďalšou najbližšou loďou.
Oplakaný a znovunarodený
Keď sa Tekovčania dozvedeli, že sa Titanic potopil, nastal v Jozefovej rodine smútok. Všetci predpokladali, že je mŕtvy. Z tretej triedy, ktorá bola v podpalubí, by sa totiž nemal šancu zachrániť. Po žatve teda nechali odslúžiť zádušnú omšu. Jozef v Amerike nemal ľahký život. „Keď si konečne našiel prácu, prvú výplatu mu ukradli. Druhú si ako-tak zachránil – nosil ju v kapsičke na krku. Bol veľmi pracovitý,“ pokračuje jeho vnuk. Po niekoľkých mesiacoch dal dohromady zopár dolárov a poslal ich domov žene. Samozrejme, to, že ho všetci oplakali, mu ani vo sne nenapadlo. List došiel do Tekova pred Vianocami. Mária, ktorá ešte stále chodila v čiernom, omdlela. Po dedine sa rozletela nová správa – Jozef sa vraj z potápajúcej lode zachránil.
Šťastný návrat
Pravdu sa Tekovčania dozvedeli až v roku 1915. Jozef sa vrátil domov, aby narukoval do prvej svetovej vojny. Príbuzní na jeho počesť spravili oslavu skoro ako svadbu. „Keď narukoval, zavreli ho. Podozrievali ho totiž, že prišiel z Ameriky ako špión. Po dvoch mesiacoch sa však dokázalo, že je nevinný. Potom robil tlmočníka pri hlavnom veliteľovi rakúsko-uhorských vojsk,“ dodáva Cyril Hancko. Navrátilec totiž vedel po anglicky, nemecky, maďarsky a srbochorvátsky. „Dnes ma mrzí, že som sa o to nezaujímal viac. Ako chlapec som mal iné záujmy. Vravieval som mu, že tam mohol ostať a bývali by sme v Amerike. Lenže on vedel, že by to nebolo také ľahké, keď starká s deťmi bola tu. Bál sa, že sa im niečo stane,“ spomína. Hanckovci o dedovej ceste za more nerozprávali. Pripomínali si ju iba občas pri rodinných oslavách. V minulom režime by to vlastne ani nebolo dobré. Narobili by si zbytočné problémy. „Stará mama o tom veľmi nerada rozprávala. Ale tešila sa, že sa starý otec vrátil. Prežila si dosť strachu oňho. Veď on sa vlastne druhý raz narodil. Vraví sa, že vtedy človek bude dlho žiť. A on zomrel takmer 88-ročný, skosila ho chrípka,“ dodáva Cyril Hancko.
www.titanicworld.cz
2024 ©